Představa „dám si něco sladkého na nervy“ je v běžném životě natolik přirozená, že ji málokdo zpochybňuje. Čokoláda po těžkém dni, sladká svačina po konfliktu nebo dezert jako rychlá úleva. Tento vzorec chování však není náhoda, ale poměrně přesně popsatelná reakce těla na stres. Myslím si, že právě vztah mezi stresem a chutí na sladké patří mezi nejzajímavější příklady toho, jak mozek hledá rychlou rovnováhu.
Stres není jen psychický stav, ale také hormonální reakce. Aktivuje se osa hypotalamus–hypofýza–nadledviny a zvyšuje se hladina hormonů, jako jsou kortizol a adrenalin.
Podle studie publikované v časopise Psychoneuroendocrinology¹ je zvýšený kortizol spojen se změnami chuti k jídlu, zejména se zvýšenou preferencí energeticky bohatých potravin s vysokým obsahem cukru a tuku. Jinými slovy, tělo ve stresové situaci nevyhledává „zdravé jídlo“, ale rychlý zdroj energie. Glukóza je pro mozek nejrychlejším dostupným zdrojem energie. Ve stresové situaci mozek vyhodnocuje, že potřebuje rychlou stabilizaci energetického stavu.
Podle přehledové studie publikované v Appetite² může stres zvyšovat tzv. „reward-driven eating“, tedy jedení řízené odměnou, nikoli fyziologickou potřebou hladu. Cukr zároveň aktivuje dopaminový systém, který je spojen s pocitem odměny a krátkodobé úlevy. Proto sladké působí jako rychlé „uklidnění nervů“.
Chuť na sladké po stresu není slabost ani nedostatek disciplíny. Je to signál nervového systému, který se snaží rychle obnovit rovnováhu. Problém nastává tehdy, když se tento mechanismus často opakuje. Tělo se začne učit, že stres = cukr. Tím se vytváří návykový vzorec chování, který není řízen hladem, ale emocemi. Konstatuji, že v tomto případě nejde o nutriční hlad, ale o emocionální regulaci prostřednictvím jídla. Opakované sahání po sladkém ve stresu může vést k výkyvům hladiny glukózy v krvi. Ty následně ovlivňují energii, soustředění i náladu. Vysoký příjem jednoduchých cukrů spojený s rychlými glykemickými výkyvy může následně zvyšovat únavu a zhoršovat regulaci chuti k jídlu, uvádí studie publikovaná v Nutrients³. Vzniká tak cyklus: stres, sladké, krátká úleva, pokles energie, další chuť na sladké. Vědci Sinha⁴aTorres & Nowson⁵ zároveň poukazují na to, že chronický stres významně ovlivňuje stravovací chování a zvyšuje preferenci vysokoenergetických potravin.
Prvním krokem není zákaz sladkého, ale pochopení signálu. Pokud tělo po stresu žádá cukr, jde o potřebu rychlé regulace nervového systému. Funguje proto kombinace několika přístupů. Stabilnější režim stravování během dne snižuje extrémní výkyvy hladu. Dostatečný příjem bílkovin a vlákniny zpomaluje vstřebávání glukózy a stabilizuje energii. Stejně důležitý je také samotný stresový management, protože bez jeho řešení se bude signál opakovat. Je to biologický signál, který odráží stav nervového systému. A právě proto není cílem jej ignorovat, ale pochopit, co se za ním děje.
Ing. Mária Zajičková, PhD.
organická chemička, popularizátorka vědy
Vysvětlivky
Kortizol – stresový hormon, který pomáhá tělu reagovat na zátěž a ovlivňuje také chuť k jídlu
Adrenalin – hormon „rychlé reakce“, který aktivuje tělo ve stresových situacích
Dopaminový systém – část mozku spojená s pocitem odměny, motivací a potěšením
Glykemické výkyvy – rychlé změny hladiny cukru v krvi po jídle
Reward-driven eating – jedení řízené pocitem odměny, nikoli fyzickým hladem
