„Ilju jsem se zeptala, jestli chce kaši, a on odvětil ano. Téměř jsem spadla z nohou, protože jsem to vůbec nečekala. to byl smysluplný souhlas,“ popisuje Bratislavčanka Manon Genčíková (37) překvapující moment, co nastal krátce poté, co synovi začala podávat tabletky karnosinu Ilujovi tehdy téměř pět let. trpěl hypotonií, která mu oslabuje svaly, neuměl se postavit, nemluvil.
„On se ani nezajímal o lidi v okolí a hrál si nejraději sám. Zaujmout ho však uměla blikající světla v reklamách či točící se kolečka. Lékaři měli podezření na autismus,“ vypráví paní Manon o svém jediném synovi.
Tak, jako mnozí jiní, i ona hledala pomoc kromě lékařů iv knihách, i na internetu, poslouchala různé rady, ale nad většinou z nich jen mávla rukou.„Nechtěla jsem ho trápit hladovkou nebo ho krmit preparáty, o kterých jsem netušila, z čeho pocházejí,“ naznačuje, co jí radili na léčbu autismu. O karnosinu jí řekla přítelkyně, která byla na vyšetření u českého lékaře MUDr. Michaela Kučery.
„Prý nějakým přístrojem zjišťuje kondici samotných buněk a jejich správný stav nastavuje i pomocí karnosinu. Váhala jsem, jestli to vyzkoušet. Potom jsem zjistila, kdo je a co dělá MUDr. Kudrna, a zjistila jsem, že ten člověk už má něco za sebou. Přiznávám však, že když jsem s Iljem k němu šla, byla jsem obezřetná,“ netají jistou dávku skepticismu. Po diagnostice Iljova stavu pomocí speciálního počítačového programu však přišlo povzbudivé překvapení.
„Víte, že máte typického autistu?“ zeptal se MUDr. Kudrna maminky zaskočené správným úsudkem, který vyčítal z nějakých grafů.„Já jsem mu přitom o Iljově možném autismu neříkala nic. Dříve jsem si myslela, že karnosin by mohl pomoci jeho hypotonii.
„Od prvních dnů, co jsme mu ho začali podávat, jsme totiž viděli ne kroky, ale skoky v jeho vývoji. Dříve byl odpoledne už bez energie a tak unavený, že usnul. Po karnosinu spánek nepotřeboval, odpoledne nespí dosud a je mnohem živější. Po pár týdnech se sám postavil a já v úžasu nevěděla, jak zareagovat. Do té doby maximálně klečel. Změnilo se i jeho sociální chování, už nechce být sám, ale doslova si nás žádá, abychom byli u něj a hráli si s ním. A když řekl poprvé máma, řekla jsem si, že i kdyby už nic víc nedosáhl, tato zkušenost stála za to.“
