Praskání kloubů patří mezi běžné návyky, které si mnoho lidí ani neuvědomuje. Někteří si dokonce záměrně ohýbají prsty na rukou, aby „křuply“, protože jim to přináší pocit úlevy nebo uvolnění. Zároveň však kolem tohoto zvyku vzniklo množství mýtů. Často se říká, že praskání ničí kosti, opotřebovává klouby nebo vede k artróze. Ve skutečnosti je biologická realita podstatně méně dramatická, než se dlouhá léta předpokládalo, a důležité je odlišit samotný zvuk od toho, co se v kloubu skutečně děje.
Nejčastějším vysvětlením je jev nazývaný kavitace. V kloubech se nachází synoviální tekutina, která snižuje tření mezi kloubními plochami. Při rychlé změně tlaku v kloubu se mohou v této tekutině vytvořit a následně rychle zaniknout malé plynové bubliny. Právě tento proces vytváří charakteristický „praskavý“ zvuk. Nejde tedy o tříštění kostí ani o „odírání“ kloubních ploch. Výzkumy pomocí magnetické rezonance ukázaly, že samotné prasknutí kloubu není doprovázeno okamžitým poškozením struktur kloubu¹. Některé biomechanické práce zároveň poukazují na to, že zvuk vzniká v důsledku náhlé změny tlaku v synoviální tekutině⁴.
U zdravých jedinců není praskání kloubů bez bolesti nebo otoku spojeno s vyšším rizikem artrózy. Studie publikované v odborném časopise Journal of the American Board of Family Medicine neprokázaly jasnou souvislost mezi návykovým praskáním kloubů a degenerativními změnami chrupavky². Problém nastává tehdy, když je praskání doprovázeno bolestí, omezenou pohyblivostí nebo otokem. V takovém případě již nejde o fyziologický jev, ale o možný projev přetížení, zánětu nebo mechanického poškození struktur kloubu.
Zajímavým aspektem je také subjektivní pocit úlevy po prasknutí kloubu. Ten nesouvisí s „uvolněním kostí“, ale spíše se změnou tlaku v kloubním pouzdře a aktivací nervových receptorů v okolí kloubu⁵. Mozek může tento signál interpretovat jako snížení napětí, což vede k pocitu dočasné úlevy. Tento efekt však není důkazem mechanické „nápravy“ kloubu.
Při běžném, nebolestivém praskání neexistuje jasný důkaz, že by samotný zvuk poškozoval kloubní struktury. Studie sledující lidi s dlouhodobým návykem praskat prsty neprokázaly významné změny ve struktuře kloubů ve srovnání s kontrolní skupinou³. To však neznamená, že každý typ praskání je neškodný. Opakované násilné „lámání“ do krajní polohy může dlouhodobě zatěžovat vazy a měkké tkáně⁶.
Signálem, že nejde o běžný fyziologický jev, je kombinace praskání s bolestí, otokem nebo sníženou pohyblivostí. V takových případech může jít o počínající degenerativní změny, zánět nebo mechanické přetížení kloubu. Důležitým faktorem je také věk, úroveň fyzické aktivity a celková zátěž pohybového aparátu.
Praskání kloubů samo o sobě neznamená, že se kosti ničí. Ve většině případů jde o fyzikální jev v kloubní tekutině, který není spojen s poškozením struktur. Zároveň však platí, že nám tělo často dává signály. Pokud se k praskání přidává bolest nebo omezení pohybu, již nejde o „nevinný zvuk“, ale o informaci, kterou není třeba ignorovat. Klíčové tedy není samotné praskání, ale jeho kontext.
Ing. Mária Zajičková, PhD.
organická chemička, popularizátorka vědy
Vysvětlivky
Artróza – opotřebení kloubní chrupavky
Kavitace – vznik a zánik plynových bublin v kloubu
Synoviální tekutina – tekutina v kloubech, která snižuje tření
Magnetická rezonance – zobrazovací vyšetření vnitřních struktur těla
